Kino recenze

Mladý DJ jménem Cole žije v prosluněném Los Angeles. Skládá elektronickou taneční hudbu, kterou pak (za drinky zdarma) každý čtvrtek přehrává k tanci a poslechu v klubu Social. Mimo to se hlavně poflakuje s partičkou kamarádů, a když nebalí holky, tak nahánějí návštěvníky právě do Socialu, z čehož mají nějaký ten dolarový výdělek. Na jedné party se však Cole seznámí se starším, slavným a respektovaným DJem Jamesem, který ho protáhne několika divokými mejdany a když oba vystřízliví a vypotí všechny drogy, tak mu učiní nabídku.

Jelikož v něm James rozpozná talent, nabídne mu určité mentorské vedení, vlastní nahrávací studio a navrhne ho dokonce jako svého předskokana na velký house festival. Cole vše nadšeně přijímá. Bohužel je však mladý nevybouřený zajíček, a tak se svému staršímu kamarádovi zakouká do přítelkyně Sophie. Na neštěstí je zájem, zdá se, opětován, v důsledku čehož patrně Coleova slibná kariéra skončí dříve, než pořádně začala. K „profesním“ problémům se záhy přidá i tragédie osobní a Cole se jako svůj symbolický odraz ode dna rozhodne vytvořit svůj jedinečný a životní hudební track.

Snímek režiséra Maxe Josepha, který se podílel i na scénáři, cílí především na mladší publikum, ideálně navíc na milovníky elektronické taneční hudby, která v různých podobách zní ve filmu opravdu vrchovatě. Hrdiny filmu jsou cca dvacetiletí flákači, jejichž vrcholem je čtvrteční mejdan v klubu. Přesto jsou v průběhu děje prostřednictvím různých osudových kotrmelců a lidských tragédií nuceni odhodit dětskou bezstarostnost a pokusit se dospět. Takže je fajn, že mají postavy ve filmu nějaký psychologický vývoj.

Na druhou stranu je tento vývoj (a vůbec celý děj) velmi předvídatelný s využitím minimálně dvou klišé, což platí vlastně o celém ději, včetně několika zásadních dějových zvratů. Naštěstí je ona předvídatelnost vyvážena způsobem natočení, kombinujícím hraný film s animovaným a s dokumentárně-edukativními vložkami, které nejen že děj obohacují a ozvláštňují a nezasvěcené diváky zábavnou formou informují, ale jako bonus jsou i velmi vtipné. Toto platí hlavně o první třetině, která byla pro mě díky vizuální nápaditosti a svižnosti hodně povedená.

Druhá třetina je převážně dějová, kde se odehrávají ty zásadní věci pro příběh. Co se vizuálu týče je méně rozjuchaná, obsahuje i trochu vaty, ale stále je docela zábavná. Třetí a závěrečná třetina pak vyloženě potemní, tempo zpomalí a navrch získají vážnější rysy, což s sebou přinese i porci nudnějších pasáží. Snímek však (zcela očekávaně) na samý závěr vytasí z rukávu trumf, takže je postaráno o opravdový a překvapivě i funkčně dojemný vrchol filmu.

Vzhledem k zaměření snímku je hudební stránka jeho důležitou součástí. Je mi jasné, že ne každý je milovníkem elektronické taneční hudby; ostatně nejsem to ani já a trochu jsem se ze začátku obával, jak tu cca hodinu a půl „ducáren“ vydýchám. Ano, vydýchal jsem v pohodě. Tvůrci si byli pravděpodobně vědomi stejného rizika jako já, a taneční hudbu prezentovali (většinou) způsobem, který přišel i mě, zarytému rockerovi, zajímavý, něčím přínosný, nebo alespoň zábavný. Ne že bych si nutně potřeboval sehnat soundtrack, ale ve výsledku to bylo vlastně fajn. A výše zmíněný závěrečný opus magnum byl opravdu velmi povedený.

Herecké výkony jsou příjemné a tématu naprosto dostačující. Oscara za ně asi nikdo nedostane, ale také se za ně herci nemusí stydět. Jen toho klučičího kamarádského objímaní na mě bylo trochu moc. Hlavní roli Colea si zahrál Zac Efron a myslím, že přesně sedla do jeho hereckého naturelu. Jeho staršího mentora Jamese ztvárnil Wes Bentley a Sophii pak nevšedně krásná a sympatická Emily Ratajkowski. Menší roli si ve filmu zahrál i Jon Bernthal.

We Are Your Friends je zajímavým exkurzem do světa, který mě jinak docela míjí, ale vzhledem k tématu, které zpracovává, si určitě bez problému své diváky najde.

6/10

Autor článku: staka