Kino recenze

Zkorumpovaný poslanec italského parlamentu Filippo Malgradi má těsné vazby na mafii. Současně má však i slabost pro sex s nezletilými dívkami. Díky těmto okolnostem nechtíc rozpoutá několikadenní krvavou válku mezi dvěma mafiánskými rodinami.

Chaos a násilí, které začne po jednom náhodném úmrtí a jedné sebevraždě, se ale vůbec nehodí do karet mocným „rodinám“ z jihu, v Římě zastupovaných všemi respektovaným mafiánským vykonavatelem s přezdívkou Samuraj. Ve hře je totiž ambiciózní plán na ovládnutí pobřeží v Ostii a vybudovat zde italský ekvivalent Las Vegas, které by mělo být řízeno právě spojenými mafiánskými silami. Bohužel, jak už to tak někdy bývá, i sebe lépe připravený projekt může selhat, když zdivočí lidský faktor.

Italsko-francouzskou mafiánskou fresku režíroval Stefano Sollima, tedy člověk, který se podílel na režii výborného seriálu Gomora, zabývající se podobným tématem. Snímek rozehrává několik příběhových linií s různými postavami, a to celé v rozmezí sedmi dnů. Linie se někdy protnou, někdy se navzájem ovlivní a občas se o sebe pouze lehce otřou.

Film sám začíná tak, že se střihem přeskakuje mezi paralelně běžícími ději a sledujeme tak, co se odehrává v jednom momentě na několika místech. Působí to lehce zmatečně a zběsile, ale po chvíli tempo zvolní a jednotlivé díly skládačky do sebe pomalu začnou zapadávat. Postupně se zpětně osvětlí i ze začátku nevysvětlené dílčí prvky.

Děj se točí kolem italské mafie v několika stupních. Od pouličních bouchačů a „přicmrdávačů“ přes regulérní mafiánské rodiny se svými alfa samci na pozici šéfů až po zkorumpované vrcholné politiky či církevní hodnostáře. Ostatně s církví souvisí má jediná výtka - a sice že celá linie týkající se papeže mi přišla naprosto zbytečná. Děj nikam neposouvá, ale naopak zdržuje a narušuje tempo vyprávění. Člověk pořád čeká, co se z toho motivu vyvrbí a o no nic.

Atmosféra a celé ladění snímku jsou realistické a syrové. Postavy mluví tak, jak se na jejich společenské postavení sluší a podle toho se i chovají. Několik akčnějších scén je opět velmi přesvědčivých, místy až dokumentárním způsobem. Nahoty ani krve se snímek nebojí, což je předností evropských filmů i zárukou dospělé podívané. Film perfektně funguje po audiovizuální stránce.

Výborně byly vybrány interiéry všemožných historických paláců či hypermoderních penthousů. Nádherné jsou však především exteriéry. Záběry nočního, deštivého Říma včetně Vatikánu byly vytěženy na maximum. Podmanivé atmosféře velmi pomáhá i strhující soundtrack oscilující od typu klasických „giallo“ melodií ze 70. a 80. let až po moderní elektronické tracky.

Herecké výkony jsou do jednoho vynikající. Bohužel nejsem velký odborník na současnou italskou kinematografii, takže z hereckých představitelů znám pouze Pierfrancesca Favino, který hrál třeba v Rivalech a v menší roličce kardinála je k poznání Francouz Jean-Huges Anglade.

Nicméně obecně lze říct, že herecké výkony jsou přesvědčivé, maximálně realistické, a to až do té míry, že to místy vypadá, jakoby polovina obsazení byli skuteční italští mafiáni naverbovaní z ulice. Například šéf cikánské rodiny hraný Adamo Dionisim byl naprosto dokonalý, pro mě srovnatelný s postavou Mila z dánského Dealera.

Italové mají v rámci gangsterského žánru dlouholetou tradici. Zážitek z filmu ve mě několik hodin zrál a teď mohu s klidným vědomím konstatovat, že pro mě osobně je Suburra jedním z nejlepších mafiánských filmů, co jsem viděl.

9/10

Autor článku: staka