Kino recenze

Jedenáctiletá Němka Liesel je pár let před vypuknutím 2. světové války poslána do pěstounské péče k náhradní rodině do městečka ve středu Německa. Jejími rodiči se stávají natěrač, veterán z předešlé války a vášnivý akordeonista Hans Hubermann a jeho věčně rozzlobená a nadávající žena Rosa. Netrvá to ale dlouho a Liesel se s novým prostředím sžije. Nový otec si k ní cestu získá takřka ihned a o něco později Liesel zjistí, že i věčná nabručenost Rosy je spíše hraná. Navíc v sousedovic Rudy Steinerovi získá nejlepšího kamaráda a později možná i něco víc. Ve škole se jí sice zpočátku všichni smějí, protože Liesel neumí pořádně číst a psát, to však společně s Hansem večerech napraví. Za pár dnů má za sebou první knihu a kouzlu popsaných stránek a tvrdých voňavých vazeb propadne už navždy.

Doba knihám však nepřeje, neboť nastává období temna. Na náměstích se veřejně v zájmu očištění čisté rasy pálí nevhodná literatura, v ulicích vrcholí hon na židy a komunisty, občané hajlují a vyvěšují svastikové prapory. Všeobecná nálada strachu a nebezpeční však nezabrání, aby se u Hubermannů několik měsíců schovával židovský mladík Max, který svou přítomností podnítí Liesel ještě více ke čtení a dokonce k tajnému „vypůjčování“ knih z bohatě zásobené knihovny paní starostové. Válka se však pomalu, ale jistě přesouvá na území Německa, což má bohužel v konečném důsledku fatální dopad na všechny v sousedství, samotnou Liesel a její rodinu nevyjímaje.

Snímek Zlodějka knih je adaptací stejnojmenného knižního bestselleru Markuse Zusaka. Režie se ujal Brian Percival. Knihu mám sice doma, ale zatím jsem ji nečetl, takže nedokážu posoudit, nakolik a zda se tvůrci od předlohy odchýlili. Nicméně mám dojem, že musely být vypuštěny některé dějové linie anebo musely být nějaké situace ořezány, protože knihy a jejich čtení sice ve filmu hrají určitou roli, ale nejsou pro děj zase tak významné, jak bych podle zvěstí vyskytujících se kolem knižní předlohy očekával. Čekal jsem např. něco ve stylu magického realismu atd. Přesto jsem z filmu nebyl zklamán. Snímek předkládá určitou časovou etapu cca od roku 1938 do 1945, na kterou je nahlíženo z pohledu dospívající holky. Naštěstí jde o holku otlučenou životem, nerozmazlenou, inteligentní a dychtivou po znalostech a pravdě, která je navíc díky hlavní představitelce nadána roztomilým a dojemným kukučem a jistou zranitelností i tvrdostí zároveň.

Střední část filmu, týkající se skrývání Maxe, vzdáleně připomíná Hřebejkovo Musíme si pomáhat, přesto z trochu jiné perspektivy. Snímek ukazuje v běžných každodenních situacích zfanatizované „obyčejné“ lidi, kteří naslouchali mocnému hlasu Vůdce a stejně tak i projevy malých statečností těch, kteří si zachovali čistý rozum. V druhé polovině, jak atmosféra houstne, také přibývá dojemných okamžiků a scén. V jeden moment mě sice napadlo, zda už toho dojetí není moc, ale přesto to tak nějak do filmu sedí a nejde o nic, co by působilo prvoplánovým či násilným dojmem. Tyto chvíle jsou naštěstí odlehčovány občasným humorem či drobným vtípkem.

Velkým kladem je obsazení postav a herecké výkony. Představitelku hlavní role Sophie Nélisse jsem již zmínil a jen dodám, že její talent je nesporný a doufám, že dá přednost filmu před sportem, neboť jako gymnastka se před natáčením připravovala na olympijské hry v Rio de Janeiro. Geoffrey Rush jako Hans a Emily Watson jako jeho žena jsou typově přesní a ve svých rolích bezchybní. Perfektní je také celková výprava a nasnímání. Zapomenout nesmím ani na příjemnou hudbu Johna Williamse.

Jedinou zásadnější výhradu bych měl k faktu, že všichni ve filmu mluví anglicky s těžkým německým přízvukem, přičemž někdy pronášejí slova či kratší věty přímo v němčině. Sice jsem si na to časem zvykl, ale kdyby byl celý film v němčině rovnou, bylo by to přirozenější.

Zlodějka knih nabízí stylovou, dobovou podívanou na život běžných lidí z „temné“ etapy německých dějin. To vše okořeněné perfektními hereckými výkony. Jako alternativa k akčním, předimenzovaným spektáklům funguje skvěle.

7/10

Autor článku: - staka -