Kino recenze

Jelikož se hondza, staka i Majkl poflakovali v práci, tak jsem po delší době vyrazil na novinářskou projekci. Opět na mě vyšel český film, tentokrát s příznačným názvem ROZKOŠ. Nad našimi snímky jsem zlomil hůl už dávno, a proto jsem si ani předem nečetl synopsi filmu. Mám rád překvapení a pokud se nejedná o hodně propagovaný film, který by mé pozornosti neutekl, tak se o něj více nezajímam. Tenhle přístup se mi vyplatil u filmu Jako nikdy – tady jsem byl skutečně překvapen a z projekce jsem odcházel s pocitem, že pořád dokážeme natočit filmy se zajímavým příběhem a skvělými hereckými výkony. 

Při vstupu do většího sálu mě překvapila jeho zaplněnost – byl skoro plný. To se nestává často a už vůbec ne u českých filmů. Pravděpodobně tomu pomohla tiskovka s tvůrci filmu po skončení projekce. Překvapení však nebyla u konce. Uvaděčka nás upozornila na fakt, že filmu na poslední chvíli posunuli přístupnost z původních 12 let na 15. Protože se film jmenuje Rozkoš, tak jsem to bral jako nezávazný slib tvůrců, že bych ve filmu mohl vidět i něco více než jen prsa....

Co nám vlastně přináší v životě ROZKOŠ? Je to posedlost láskou, posedlost uměním, posedlost penězi, posedlost kopírováním stylu nebo jen posedlost zkombinovat tohle všechno dohromady a být jedinečným? O čem náš život vlastně je? Na tohle všechno se snaží přijít tento nový film režisérky Jitky Rudolfové.

Hlavní hrdinkou tohoto příběhu je Milena (Jana Plodková) jako úspěšná stříhačka dokumentů. Bohužel postupně v práci zjišťuje, že ať udělá co udělá, tak se musí přizpůsobit současnému trendu tvořit průměrné věci, které je ochotna konzumní společnost příjmnout. Hlavně nevybočovat svým dílem z řady a dělat pořád stejné věci do kola. Přesně takové věci mají v dnešní době úspěch. Kolikrát je kopie lepší než originál....

Milena je zamilovaná do staršího Vladimíra (Martin Myšička), jejich vztah je však založen na základě posílání SMS, a když spolu tráví společné chvíle, tak většinou řáděním v posteli. Skutečný společný život jim však uniká, což je Vladimírův záměr, protože se nechce vázat a má rád volnost. Milena je po uši zamilovaná, a tak tímto vztahem velmi trpí a dochází ji, že změna je v nedohlednu. Snaží se proto racionálně vymanit z vlivu svého osudového muže, ale emociálně se k němu stále vrací....

Rozkoš je zajímavou sondou do dnešní doby, ve které není problém být v každodenním kontaktu s člověkem, aniž bychom ho viděli. Na základě této komunikace můžeme po takovém člověku toužit, a pak se nechat bezmezně využívat. Zaleží jen na nás a naší vůli jestli se dokážeme od takového člověka odpoutat. Přesně tohle je hlavní téma tohoto tragikomického melodramatu s artovými prvky. Ty jsou do filmu začleněny formou přepisů textových zpráv mezi hlavními aktéry, nápisy na zdech, trefnými billboardy nebo pomocí zvláštně stylizovaných záběrů. Tímto se film odlišuje od ostatní české produkce a je svým způsobem originální. Divákovi je však servírován i humor. Při slovním výstupu bezdomovce se smálo celé kino a tvůrci si taktéž dělají srandu z natáčení / zákulisí českého filmu, což je příjemným zpestřením jinak pochmurného děje.

Hereckému obsazení a jejich výkonům nelze nic vytknout. Patří k silnější stránce tohoto filmu a snaží se z ní vytěžit maximum. Mezi Janou Plodkovou a Martinem Myšickou je cítit vzájemná touha, ale zároveň i odstup. Jaroslav Plesl se objeví v roli režíséra, kterému jde hlavně o peníze a úspěch. Je mu však už jedno za jakou cenu. Typický český vychcánek co se snaží přiživit na pracovitosti a jménu ostatních. Ve filmu můžeme vidět i Jana Budaře jako talentovaného umělce, jenž má sebedestruktivní sklony. Bohužel ve filmu nedostane moc prostoru, což je škoda.

Po skončení projekce jsem hodně dlouhou dobu uvažoval, jak zhodnotit tento film. Přináší slušný melodramatický příběh o lásce a jejím důsledku na jednotlivce, ale behěm projekce jsem se ošíval a netrplivě koukal na hodinky. Nakonec jsem hodnocení našel v samotném filmu. Hlavní hrdince kolega ukazoval své umělecké dílo a ta mu odvětila, že je to zajímavé, protože ho nechtěla urazit. V jiné scéně připravovali dokument a přišel jim moc dlouhý / nudný, proto ho museli sestříhat. Rozkoš má 111 minut a místy se dějově vleče. Přesto jsem nad myšlenkou filmu musel přemýšlet a hledal podobnost ve svém okolí, což je opravdu zajímavé. Na páteční rande bych tento film nedoporučoval, pokud však máte rádi jinou než klasickou tvorbu pro masy, tak kino navštivte. Vy ostatní můžete v klidu počkat, až se Rozkoš dostane do Filmového klubu České televize, která je zároveň koproducentem.

P.S. Ve filmu žádná odhalená naďra neuvidíte, přístupnost byla pravděpodobně zvýšena kvůli jedné „násilné“ scéně.

5/10

Autor článku: Václav "vorez" Suchý