Kino recenze

Jiří Vejdělek točí na české poměry úspěšné filmy, zejména na Ženy v pokušení jsem slyšel v mém okolí samou chválu. Neměl jsem zatím možnost tento film vidět, nicméně jeho dřívější snímky jako Václav či ROMing byly svým námětem i zpracováním zajímavé, takže má očekávání nebyla nikterak katastrofická, jak to u českých filmů poslední dobou bývá. Katastrofa se sice nekonala, ale pocit ze zhlédnutí povedené komedie či dokonce něčeho originálního, to tedy bohužel ne. 

Zajímalo by mě například, co české tvůrce pořád táhne do doby komunismu, obzvlášť pokud chtějí točit komedii. Že by úspěch Pelíšků? Nevím, nicméně zatím se tomuto Hřebejkovu skvostu přiblížil pouze Ondřej Trojan se svým Občanským průkazem. Možná je to tím, že oba dva tyto filmy (a Pelíšky obzvlášť) přes všechny ty vtípky a komické scény při hlubším pozorování a zamyšlení ukazují bídu té doby v plné nahotě. Něžné vlny nic takového nenabízejí, občasná snaha se o nějaký podtext se utápí ve své samoúčelnosti.

Základní kostrou filmu tvoří romantická linie rusovlasé akvabely Ely (Lucie Šteflová), která bydlí se svou přísnou babičkou, a nesmělého otloukánka Vojty (Robert Cejnar), ze kterého chce mít táta – cholerik (Hynek Čermák) závodního plavce a máma - sexy milfka (Táňa Pauhofová) zas klavírního virtuóza. Vojtův hlavní zájem je však Ela, která už k němu od dětství má určitou náklonnost, ale on nedokáže svou platonickou lásku přetavit do nějaké akce. 

Více se k dějové lince napsat nedá i přesto, že se táhne celým filmem a Vojtu s Elou sledujeme už od dětství až do plánovaného odjezdu Ely do Paříže za matkou v roce 1989. I přes všechen prostor, co tato romance dostává, mě jednoduše nebavila. Lucie Šteflová je sice fakt kočka, její protějšek Robert Cejnar však mnoho hereckého talentu nepobral a vypadá pořád, jako by mu ulítly včely. Scénky, které mají vytvořit nějaké napětí a jiskru, jsou většinou mizerně vypointované, skončí nějakou „ohromně vtipnou“ taškařicí á la pád do vody, takže jeden aby opravdu velmi silně dedukoval, proč ti dva vlastně mají vůbec skončit spolu. Závěrečná scéna spojená s demonstracemi 17. listopadu 1989 nasazuje předchozímu dění pověstnou korunu, v negativním slova smyslu samozřejmě.

Mnohem více se divák pobaví, pokud se na scéně objeví Vojtovi rodiče. Hynek Čermák ve své roli cholerického, ale dobrosrdečného, táty exceluje a jediné opravdu vtipné scény jsou ty, kde se objevuje on. Táňa Pauhofová mu docela zdatně sekunduje, chemie mezi nimi je uvěřitelná a kdyby se hlavní dějová linka točila kolem nich, tak mám tušení, že by Něžné vlny byly jednou z těch opravdu dobrých českých komedií. Dále zde máme několik vedlejších pitoreskních postav, které se pohybují na škále od celkem vtipné (pošťák v podání Jana Budaře), ničemu nevadí (pan doktor v podání Jana Hartla) až po zcela zbytečné a otravné (bohémský klavírista Vojtěch Dyk). 

Pochválit musím výpravu a kameru, většina scén je pěkně natočených a příjemně barevných. Oproti mé poslední návštěvě českého filmu v kině Přijde letos ježíšek?, kde valná většina scén vypadala (a teď nemyslím dějově) jako z laciného nováckého seriálu, je tohle docela balzám na duši. Co naopak pochválit nemohu, je hudba. Vojtěch Dyk otravuje nejen svou přítomností na plátně, ale i hudebním doprovodem, titulní Píseň o lásce je opravdu strašlivý počin maximálně tak pro náctileté fanynky a osamělé vdovy po padesátce (což je ovšem pravděpodobně cílová skupina tohoto filmu).

Sečteno, podtrženo, do kin v lednu přijde další z řady průměrných českých filmů, u kterého po týdnu nebudete vědět, že jste ho viděli. Na jedno zhlédnutí je to ovšem docela v pohodě snesitelné, průměrný český nenáročný divák se bude bavit dobře, penízky se posypou a vo tom to je, že pane Vejdělku. Já bych ovšem ocenil, kdyby peníze ze Státního fondu kinematografie byly investovány do něčeho užitečnějšího než do průměrných komedií o ničem.

5/10

Autor článku: Ondřej „Sdoom“ Štefan