Kino recenze

Je to tady. Další den a další recenze českého filmu. Oproti včerejšku jsem se cestou na novinářskou projekci rozhodl podívat alespoň na herecké obsazení, abych nebyl za úplného klauna. Čekalo mě příjemné překvapení, protože jsem dlouho neviděl komediální tandem Oldřich Kaiser / Jiří Lábus pohromadě. Z nostalgie jsem se začal na film těšit a dokonce mě napadlo, že by to nemusel být špatný český film. A on opravdu není!

Před lety vytvořili tři kamarádi Oskar, Max a Viktor klaunskou skupinu Busters. Jejich komediální talent jim přinesl velmi brzy obrovský úspěch. Doba jim však nepřála. Jejich vystoupení se moc nelíbilo tehdejšímu komunistickému režimu bývalého Československa. Dalo jim velkou práci obíhat úřady a zachovat si svou tvůrčí svobodu. Jednoho dne se však Oskar zničeho nic sebere a emigruje.

Uznávaný mim Oskar (Didier Flamand) se nyní po třiceti letech vrací do Prahy, aby uzavřel svou uměleckou kariéru. Doprovod mu dělá jeho kolegyně Fabienne (Julie Ferrier). Oskar tajně doufá, že jeho vystoupení shlédnou i jeho bývalí přátelé, i když spolu nejsou prakticky v kontaktu. Nikdo však nepříchází, a tak se rozhodne urovnat nejdříve rodinné vztahy, které se přetrhaly jeho útěkem za hranice.

Šedesátník Max (Oldřich Kaiser) stále připravuje divadelní vystoupení, ale jeho životní plány mu překazí zákeřná nemoc. Podporou mu je jeho o generaci mladší žena Markéta (Eva Jeníčková), se kterou má dvě malé děti. Ty naplňují jeho život štěstím.

Trio uzávírá mrzout Viktor (Jiří Lábus). Ten vyučuje na umělecké škole a za svou současnou životní situaci a rozpad skupiny Busters obviňuje všechny ostatní. Žije v rozpadlém domě a starostlivě pečuje o bývalou provazochodkyni Silvii (Kati Outinen), která trpí alzheimerovou chorobou.

Film Klauni si mě získal hned od začátku. Vypráví příběh bývalých kamarádů, jejichž životní osudy se rozešly a na stará kolena se snaží vypořádat s minulostí. Zajímavé jsou dějové linky filmu. Podle popisu by se mohlo zdát, že se tohle trio sejde a začne řešit minulost. Tak to ovšem není. Odehravají se zde tři v podstatě na sobě nezávislé příběhy, ve kterých poznáme charaktery postav a a jejich životní osudy. Společnou mají jen minulost a film nechá diváka tápat, co se tehdy vlastně stalo a co bylo skutečnou příčinou rozpadu Busters. Byl za tím Oskarův odpor ke komunistickému režimu nebo za tím stojí něco jiného?

Aby tyhle dějové linky fungovaly a byly vyvážené, tak je potřeba mít kvalitní scénář a herce s mimořádnám talentem, kteří dokáží svou postavu geniálně zahrát. Klaunům se naštěstí dostalo obojího! Jiří Lábus vyniká svým slovním projevem a úročí tak léta na divadelních prknech. Jakmile se jeho postava objeví na plátně, tak lehce znejistíte jestli náhodou nezanedbává svou životosprávu, protože má několik brad navíc. Můžete však být klidní. Tvůrci si pro lepší stvárnění postavy pomohli maskou, podobně jako u Anthonyho Hopkinse ve filmu Hitchcock.

Didier Flamand Vás zaujme svou mimikou a náladovostí jeho postavy. Během okamžiku dokáže vybouchnout a pořádně zanadávat, což je mnohdy nečekané. Trapí ho odloučení od rodiny a ignorace své vlastní dcery. Z Oldřicha Kaisera na plátně vyzařuje energie, se kterou přistoupil k této roli. Ačkoliv je jeho postava smrtelně nemocná, tak se pořád snaží koukat na život pozitivně a nechodí pro trefnou humornou hlášku daleko. Na celém triu jde vidět, že být klaunem není jen role v divadelním představení, ale i v osobním životě musí brát většinu situací s humorem a zlehčovat je. Kati Outinen svým výkonem pomatené ženy dokresluje atmosféru Viktorova příběhu a zároveň ukazuje i jeho lepší stránky.

Klauni jsou vyváženým mixem dramatu a komedie. Tyto dva žánry jsou divákovi dávkovány v pravidelných intervalech. Díky tomu film nikdy nenudí a vážná složka je mírně zlehčována humorem, který nepůsobí trapným a vypočítavým dojmem. Najdeme zde i scény oslavující lásku k divadlu jako formě umění. Navíc s herci, kteří ze sebe vydali to nejlepší a každý z nich přispěl svým vlastním stylem. A to se v českém filmu moc nevidí. Mazáci nám ukázali, že to pořád jde. Bojím se dne, kdy je mít nebudeme...

8/10

Autor článku: Václav "vorez" Suchý