Kino recenze

Nevím, zda jsem ten pravý člověk, který by Vám měl předložit recenzi na nový fantasy opus od Petera Jacksona s alespoň částečným nadhledem. Nicméně se o to pokusím. Rovněž se pokusím i přehnaně nezabíhat do extremních přirovnání jako božský či geniální. Většině z Vás už je jasné jaké napálím hodnocení, pokusím se alespoň na pár okamžiků sundat růžové brýle a nastínit i neduhy, kterých se nevyvarovala Neočekávaná cesta a ani Šmakova dračí poušť. Ve finále ale stejně budu z drtivé většiny jen chválit, protože jak Vám už včerejší první dojmy nastínily, byl jsem opět učarován dalším návratem do Středozemě. 

Děj filmu nemá asi příliš velký smysl rozebírat, většina fanoušků má knižního Hobita stejně načteného, ale jen pro úplnost si děj v krátkosti přiblížíme. Cesta ,,společenstva“, které se dalo dohromady na začátku Neočekávané cesty pokračuje přes Temný hvozd, Jezerní město až k trpasličímu Království pod Horou, kde se mají konečně setkat s jednou z nejstrašnějších hrozeb celé Středozemě drakem Šmakem. A vskutku jde o velkolepé setkání, ale k tomu až o pár řádků dále, začneme hezky od začátku.

Už v samotném úvodu filmu Vám Peter Jackson předhodí shluk událostí, které dávají divákům jasně najevo, že Neočekávaná cesta byla jen seznamovací výlet kamsi do hor a že to pravé dobrodružství přichází až nyní s ,,dračí pouští“. Zároveň je hned od začátku patrné, že se přeci jen Peter Jackson snaží odklonit od knižní předlohy, jak atmosféricky tak dějově. Ale i přesto to je, ač by se to mohlo na první pohled zdát jako šlápnutí vedle, jeden z největších plusů, který se chystám Jacksonovi připsat k dobru, protože i když jsem bezmezným fandou prvního Hobita, tak ani já jsem se neubránil pocitu, že některé scény jsou až zbytečně moc uměle natahované a že doslovné odříkávání dialogů, jež se objevily v knize, není ta úplně správná cesta, kterou se vydat. Rovněž je také pryč celé to dětské vzezření prvního dílu. Zde Vám zasadí dospělácký direkt jak Medděd, tak pavouci z Temného hvozdu, kteří jdou naší skupince po krku. 

Oproti prvnímu dílu se tady jede už od prvních minut na plné obrátky a ani na chvilku se koloběh událostí nezastavuje. Občas je to trochu škoda, protože v některých úsecích je Vám vyloženě líto (úvod v Jezerním městě!), že se děj malinko nepozastaví a nezačne si trochu více pohrávat s vedlejšími postavami popřípadě s budováním atmosféry kolem nich. V druhém díle trpasličí výpravy se tak tvůrci drží knižní předlohy věrně ale nikoliv doslovně. Uměle přidaná linka vedená Gandalfem do Dol Guldur se tváří jako zbytečná, ovšem pro sblížení trilogií Pána prstenů a Hobita se zdá být tou nejlepší volbou. Proto jsem jí bez problému vzal na milost jako nutné zlo, které má pomrkávat po znalcích (dodatků) a skalních fanoušcích ,,původní“ trilogie. Ve finále ale máte stejně pořád dojem, že i když je tu něco navíc (doslova!), tak Peter zkrátka ví co dělá. Zároveň musím vymrsknout Peterovi další pochvalu za to, jak dokáže u diváka vyvolat strach, naději ale i smích a zaujetí bez použití jediného slova. A to pouze pomocí hravosti, kterou má v sobě zakořeněnou a dokáže jí naplno využít při práci s herci před kamerou. Tyto okamžiky v tak silné podobě nejsou k vidění snad od žádného jiného režiséra.

Herecké obsazení všech nově zúčastněných padne jak pověstná ,,prdel na hrnec“, ovšem i po přidání es jako Orlando Bloom, Luke Evans nebo Evangeline Lilly (mimochodem Tauriel je daleko zajímavější elfka než věčně uhekaná Arwen) stále celému hereckému ansámblu vládne hobit Bilbo v podání Martina Freemana. Ten i přes svůj hendikep, v podobě menšího časového prostoru na plátně, dokáže strhnout veškerou pozornost na sebe. Stejně tak je na jeho postavě nejpatrnější vývoj způsobený událostmi, kterými si celá parta projde. Už zde neuvidíte nevýrazného, strachem téměř oněmělého Bilba, ale naopak daleko přesvědčivějšího a emočně silnějšího hobita, jenž musí trpasličí partu stmelit i v těch nejhorších časech. Bilbo herecky kraluje, bohužel pro něj do karet mu příliš nehraje, že už nemá být tou největší hereckou hvězdou. Tou má být a také je drak Šmak. Jakmile se na plátně poprvé objeví drak ze severu a poprvé promluví, budete svou sanici hledat někdo u sousedů o dvě řady pod vámi. V tu ránu jak začne hutný dialog mezi Bilbem a Šmakem je Vám jasné, kdo hereckému obsazení celého filmu vládne. Benedict Cumberbatch, jenž Šmakovi propůjčil hlas a své výrazné grimasy exceluje a bez větších potíží Vás doslova uhrane a nechá tak zapomenout na fakt, že sedíte kdesi v multiplexu a vzbudí ve Vás dojem skutečné hrozby pro celou Středozem. Za sebe musím říct, že lepší volbu pro temný hlas tak temného stvoření nemohl Peter vybrat. Tady tleskám ve stoje!

Vizuální stránka filmu je na téměř bezchybné úrovni. Sice se občas divákům dostává až moc CGI efektů, které jsou v několika málo okamžicích při nejmenším podivné, nicméně pořád zde můžeme hovořit o skvěle zvládnutém digitálním řemeslu, vedle kterého by i někteří kolegové z letní popcornové sezóny bledli závistí. Efekty zkrátka působí daleko konzistentněji než tomu bylo u prvního dílu. Kupříkladu jedna z nejpůsobivějších scén, útěk v sudech, je jeden velký CGI festival, ale i přesto, že je všem jasné, že zde jedničky a nuly jasně dominují, tak to nic nekrade z její velkoleposti a nápaditosti. Během deseti minut, které scéna trvá, uvidíte tolik nápaditých záběrů a kamerových veletočů, že si budete zkrátka chrochtat blahem. Jeden z vrcholů filmu? Určitě! Ale pořád to je jen jemný nástřel toho co nás čeká v závěru filmu. 

Poslední tři čtvrtě hodina, která se vesměs odehrává v dolech trpasličího království je dech beroucí a bez problémů se řadí k tomu nejlepšímu, co jsme na poli fantasy mohli vůbec kdy vidět. Pohlcující styl s jakým je finální ,,nahánění“ mezi Bilbem, trpaslíky a drakem pod horou Erebor natočeno je intenzivní a v obrovském tempu, kde se divákům dostane během několika chvil tolika omračujících a akčních záběrů, že při odchodu z kina budete vyhlížet nejbližší pokladnu, kde by se daly koupit lístky na další projekci. 

Hobit: Šmakova dračí poušť je v mnoha ohledech bezchybné fantasy, které vyráží dech svým vizuálem, perfektně se hodící hudbou, bravurně zvládnutými hereckými výkony v čele s drakem Šmakem a intenzitou, se kterou jsou všechny nové momenty do diváka pumpovány. Občas jde děj sice až přílišným kvapíkem kupředu a vy tak nemáte tolik příležitostí sžít se s postavami a atmosférou okolo nich, ale i přesto působí druhé hobití vyprávění daleko svěžejším a komplexnějším dojmem, než tomu bylo u Neočekávané cesty. 

10/10

Autor článku: hondza