Kino recenze

Alice Howland, žena ve středních letech, je úspěšnou a oblíbenou vysokoškolskou profesorkou lingvistiky. I mimo práci si žije spokojeným a šťastným životem. Má milujícího manžela, dvě dcery a syna. Jednoho dne ji však dostihne nemilosrdná diagnóza, a to v podobě předčasně rozvinuté Alzheimerovy choroby. Alice jakožto inteligentní žena si je velmi dobře vědoma toho, co ji čeká. Od zapomínání slov při řeči, výpadky paměti, přes ztrátu orientace v prostoru až po konečnou ztrátu vlastního vědomí sebe sama. Když na to pak dojde, není naštěstí na boj s nemocí, nebo lépe řečeno s jejími příznaky a projevy sama, ale pomáhají všichni členové rodiny, jejíž vazby to řádně prověří a utuží.

Z výše popsané synopse je jasné, o co ve filmu jde. Člověk versus nevyléčitelná choroba. Může se to zdát jako obehraná písnička, neboť podobných filmů bylo a bude natočeno spousta. Film Pořád jsem to já, má však několik trumfů, pro které se vyplatí do kina zajít.

V první řadě je to herecké obsazení sympatických postav v čele s Julianne Moore v hlavní roli, která předvádí doslova herecký koncert. Přesvědčivě a uvěřitelně zvládá všechna stádia a projevy nemoci, i polohy vysoce inteligentní ženy vědomé si vlastního postupného duševního úpadku. Julianne byla za svůj výkon po právu odměněna Oscarem i Zlatým Globem. Alec Baldwin jako manžel je sice pasován do role nahrávače, ale „milující oporu“ zvládá s přehledem. Do dalších rolí byly obsazeny Kristen Stewart, jako rebelující a posléze empatická mladší dcera, která má ve filmu více prostoru a Kate Bosworth hrající dceru starší.

Dalším kladem je fakt, že na nemoc a její postup je nahlíženo maximálně realisticky a bez zbytečného patosu. Toto je zásluhou zejména chytře napsaného scénáře (podle knihy Lisy Genova) a zručné režie, přičemž na obou se podílel kromě Washe Westmorelanda i Richard Glatzer, který znal boj s nevyléčitelnou nemocí z vlastní zkušenosti, což právě funkčně přenesl do filmu. 

Glatzer trpěl amiotrofyckou laterální sklerózou a v březnu letošního roku zemřel. Samozřejmě to neznamená, že by ve filmu nebyly dojemné a smutné okamžiky. Jsou tam, ale není u nich patrný násilný slzopudný tlak na diváka a snaha dojmout za každou cenu. Na druhou stranu je snímek schopen předat divákům kvalitní emocionální zážitek.

Bohužel přes uvedené nemá děj nějaký pořádný vrchol a vše se odehrává tak nějak nezvykle poklidně, a to zejména v kontrastu s popisovanými ději. Snímek by si také asi zasloužil lepší konec. Ten, který je zde, vyzní spíše do ztracena. Ale vlastně když se nad tím zamyslím, tak je to možná dobře. Koukat se na konečné stadium Alzheimera, což je nehybnost a demence, by snímek zbytečně hodilo do depresivních vod.

Pořád jsem to já je neotřele natočený snímek, zpracovávající silné téma civilním způsobem a hlavně s prvotřídní Julianne Moore v hlavní roli. Při vědomí toho, že příběh je sice vymyšlený, ale nemoc skutečná, se divák může i zamyslet nad sebou a začít si více vážit zdraví a toho všeho „obyčejného“, co má.

7,5/10

Autor článku: - staka -