Kino recenze

Osamělý jezdec

John Reid se vrací po několika letech, které strávil ve velkoměstě studiem práva, do rodného města, kdesi na Divokém západě, kde má nastoupit jako okresní prokurátor. Již cestou vlakem se přimotá k útěku nebezpečného desperáta se zálibou v lidské mase Butche Cavendishe a v této souvislosti se seznámí i se svérázným Komančem Tontem. Po příjezdu do městečka se John ihned přidává ke skupince Rangers vedených jeho zkušeným bratrem Danem, jedoucích na indiánské území po stopách Cavedishovi bandy. Padnou však do léčky a až na Johna jsou všichni Rangers zastřeleni. O přeživšího se naštěstí postará indián Tonto, který v Johnovi pozná vyvoleného, jež mu má pomoci v jeho vlastní pomstě. Aby John utajil svoji totožnost, musí si nasadit masku a přijmout totožnost Osamělého jezdce. Společně s Tontem se pak vydávají na společnou cestu odplaty, kdy John bude muset konečně přehodnotit svůj odmítavý postoj k palným zbraním. Ve vzduchu navíc visí i hrozící bělošsko-indiánská válka, když se kdosi neznámý snaží narušit dosavadní křehké příměří. Johnovo a Tontovo vyšetřování ale odhalí mnohem větší spiknutí, než kterého by byli obyčejní psanci schopni. Ve hře je totiž doslova hora stříbra a zlolajný zaměstnanec železniční společnosti s vlastními vizionářskými plány.

Snímek Osamělý jezdec režíroval zkušený Gore Verbinski (např. trilogie Pirátů z Karibiku, Rango, či Kruh). Dějová inspirace pochází z původně rozhlasové hry z 30. let 20. století o Osamělém jezdci a jeho indiánském parťákovi. O něco později se již na desítky let zabydlel v televizi kultovní seriál a zase o něco později vznikly na stejné téma i komiksové řady. Z uvedeného vyplývá, že v Americe a spřátelených zemích jsou postavy Johna Reida a Tonta notoricky známé, oblíbené a kultovní. Naopak si troufám říct, že u nás o nich prakticky nikdo neslyšel. A v tom vidím i největší problém. Verbinského nový snímek se sice dějové odehrává před původním seriálem, ale jistě obsahuje množství odkazů a scén, které z původní série přímo vychází. Poučenějším a zasvěceným tyto momenty mohou připadat srandovní a pochopitelné, ale nás Osamělým jezdcem nepolíbené tyto odkazy minou a nikterak si jejich hodnotu nevychutnáme.

 

Film u mě celým svým zpracováním a atmosférou vyvolal dojem, že je určen především dětem, které si ho patrně užijí nejvíce. Mě Osamělý jezdec většinou nudil, právě pro tu všudypřítomnou infantilitu. Čest několika výjimkám. Mezi tyto patří zejména stylově pojatý záporák Butch Cavendish v podání Williama Fichtnera nebo Tonto Johnnyho Deppa, i když v této souvislosti je potřeba zmínit, že Depp ve své herecké kreaci až nepříjemně často sklouzává do polohy Jacka Sparrowa. Představitel titulního hrdiny Armie Hammer (např. Sněhurka, The Social Network) se s rolí vypořádal také dobře, když pomineme, že její smysl pro právo a legální spravedlnost je otravná a v situacích kdy jí prosazuje i nelogická. Tyto projevy odporu proti logice se ve filmu ale projevují i jinak. Např. postavy se před střelbou schovávají za dřevěné plaňky, aniž by došlo k jejich průstřelu, nebo bezejmenné oběti přestřelek jsou většinou zastřeleni ihned a bez slitování, naopak k zastřelení některé důležitých postav prakticky nedojde, protože když jí má už někdo na mušce, tak se střelec z ničeho nic dá do sáhodlouhého vysvětlování svých pohnutek, nebo nesmyslného vyhrožování a potencionální oběť pak má spoustu času z ohrožení vyváznout. Ve filmu dvakrát zazní finále overtury Willeama Tella od Rossiniho, přičemž u toho druhého už film definitivně sklouznul ke grotesce. Postavy se rádoby srandovně nahánění po jedoucích vlacích, střílejí po sobě, aniž by se zasáhli. Když dojdou náboje tak po sobě házejí různé předměty. Celé tyto části ve mně zanechali neskutečně infantilní dojem a bylo mi trapně po těle. Grotesknost je vůbec fenomén, který se celým filmem vine jako had a to nemyslím v dobrém slova smyslu. Snímku by také prospělo radikálnější prostříhání, neboť je zbytečně dlouhý a sestříhání, protože některé scény na sebe ne zrovna plynule navazují.

 

Kdybych znal seriálovou předlohu, hodnotil bych patrně jinak. Takto jsem byl bohužel z filmu zklamán. Ostatně na zaměření na spíše dětského diváka poukazuje i fakt, že je vlastně celý film vyprávěním prastarého Tonta dětskému návštěvníkovi expozice Divokého západu.

 

5 / 10

 

- staka -