Kino recenze

Do Hollywoodu přijíždí mladá, tajemná a podle jizev někdy v minulosti popálená dívka Agatha. Už na letišti se seznámí s hercem, který si přivydělává jako řidič limuzíny. Z občasných narážek je jasné, že Agatha není jen obyčejná turistka a po pár dnech díky známosti s Carrie Fisher nastoupí jako osobní asistentka u slavné, přesto již pomalu odkvétající herečky Havany Segrand. Ta se usilovně snaží o roli v připravovaném remake filmu, kde v 60. letech zazářila její ještě slavnější matka, která před lety uhořela při požáru domu.

Současně se o comeback pokouší i někdejší dětská hvězda Benjie, který vrátil z odvykacího pobytu a je až nekriticky podporován svou „profesionální matkou“. V jejich běžném životě postupně vyplouvají na povrch dosud ukrývaná tajemství, ale odkrývají se i skutečné povahy dosud skryté za hollywoodským pozlátkem. Ač se to z počátku nezdá, osudy všech se pomalu naplňují a vše spěje k nevyhnutelné tragédii.

V první řadě musím zmínit, že David Cronenberg je už od dětství mým oblíbeným režisérem. Dřív byl však přece jen předvídatelnější. Člověk od něj prostě čekal horor eventuálně „fyzický, úchylný thriller s explicitními, nejen násilnými scénami (Scanners, Moucha, Nahý oběd, Crash atd.). V posledních letech však zabrousil tu k ruským mafiánům do Londýna (Východní přísliby), ondy ke gangsterům na americký vidlákov (Dějiny násilí). Dokonce natočil film o vztahu Sigmunda Freuda a Carla Gustava Junga (Nebezpečná metoda), což pro znalce Cronenbergova díla zase nemůže být tak překvapivé, když se režisér psychoanalýzou či podobnými psychohrátkami zaobíral již dřív v mnoha svých filmech.

Tento úvod jsem napsal proto, aby bylo jasné, že když jde teď někdo do kina na Cronenbergův film, tak prostě neví, co ho čeká. Nejinak je tomu i nyní. Snímek se odehrává v Hollywoodu mezi malou skupinkou lidí, herci, herečky, terapeut, matka pečující o svého třináctiletého syna, který se v devíti stal hvězdou v sitkomu. Všichni jsou krásní a úspěšní, na venek usměvaví, přesto pod touto přetvářkou bublá nenávist, zášť a závist, sobectví a pokrytectví. To vše v notné míře podporované drogami legálními i nelegálními.

Velkou roli ve filmu hraje i násilí, přičemž jeho fyzické projevy, až na jednu explicitně provedenou vraždu, nahradilo násilí psychické, vztahové. Velkou roli hraje ve filmu i motiv incestu (mezi matkou a dcerou a mezi sourozenci), jehož důsledky jsou odhalován postupně. Snímek obsahuje i řadu pop kulturních odkazů na mnoho dalších filmů i herců, kdy např. Carrie Fisher hraje sebe samu. Film zachycuje zejména tu odvrácenou tvář „továrny na sny“, ke které patří i fetující dětské celebrity, hrající si se zbraněmi, ponižující své okolí a mluvící jako kanál.

Velmi povedená je atmosféra snímku. Ve vzduchu stále visí jakési napětí, nervozita i určité ohrožení. Svým celkovým vyzněním, snad s výjimkou násilí, mi film připomínal dílo Davida Lynche. Nejvíce pak Mulholland Drive, který je víceméně film o stejných věcech nahlížených z jiného úhlu. Stejně jako Lynch i Cronenberg klade ve filmu více otázek, než na které odpovídá. Odpovědi si tak musí domyslet divák, na kterého jsou tím kladeny mnohem větší nároky, než při sledování průměrné hollywoodské produkce.

Z čehož i vyplývá, že toto opravdu není film pro každého. Do děje se drobně zapojují i určité nadpřirozené prvky, kdy je jenom na divákovi, zda v nich uvidí opravdové duchy mrtvých lidí nebo jen projevy duševních poruch či důsledek intoxikace barbituráty. Mapy ke hvězdám je ten typ filmu, který se vyplatí vidět vícekrát, protože určité momenty a prvky, které divák v průběhu filmu odhaluje, zpětně osvětlují věci předešlé.

Cronenberg si vždy pečlivě vybíral herecké představitele a nejinak je tomu i nyní. Excelentní výkon předvádí především Julianne Moore jako Havana, která za svůj výkon v tomto filmu získala cenu pro nejlepší herečku na letošním filmovém festivalu v Cannes. Z dalších herců lze zmínit mladou talentovanou Miu Wasikowskou, či zkušeného Johna Cusacka, který mi již v thrilleru Zmrzlá zem dokázal, že dokáže zahrát „chladného“ pošuka. Velkým překvapením pro mě byl i výkon Evana Birda, jenž svého rozmazleného a přesto inteligentního spratka zvládl s velkým přehledem. Ve filmu hraje i Robert Pattinson. Ten je však pro děj prakticky nepodstatný a stejně tak je nevýrazný.

Atmosféře neuchopitelnosti velmi pomáhá i zajímavý hudební doprovod od Howarda Shora, který jakoby místy nekorespondoval s děním na plátně, přesto se k filmu naprosto hodí. Fanouškům Davidů Cronenberga a Lynche tento film vřele doporučuji. Stejně tak i ostatním „náročnějším“ zájemcům. Konvenční diváci však mohou mít s Mapami ke hvězdám určitý problém.

8/10

Autor článku: - staka -