Kino recenze

Jan Hřebejk je jediný český režisér, který pro kinosály natáčí se stejnou kadencí jako Woody Allen a pokud má náladu, někdy ho i předčí. Jako třeba loni, kdy si dal pauzu od Petra Jarchovského a vedle vieweghovské erotiky nám nabídl i filmový přepis divadelní hry zinscenované podle scénáře Rainera Wernera Fassbindera. Letos se návratem ke spolupráci se svým dvorním scenáristou vrací také k tématu viny, které se dotýkalo už snímků Kawasakiho růže a Nevinnost, které tak spolu s Libánkami tvoří volnou trilogii, lépe řečeno triptych. Zároveň chtěl vzdát hold severské kinematografii, a proto nepřekvapí, že svým konceptem připomíná Hřebejkova novinka oceňovaný snímek Rodinná slavnost.

I v tomto případě se příběh odehrává v kulisách vily izolované kdesi na venkově a i v tomto případě se to důležité odehrává na pozadí významné životní události. Tou je svatba Terezy a Radima v podání Anny Geislerové a Stanislava Majera. Vše by pravděpodobně probíhalo bez větších zádrhelů, ale v okamžiku, kdy se během obřadu v kostele vetře mezi ostatní svatebčany záhadný Jan Benda (Jiří Černý), začíná tak nějak přituhovat. Jan se tváří jako Radimův svého času nejlepší přítel, Radim popírá, že by se s Janem vůbec kdy viděl a Tereza, přestože se snaží sama sebe přesvědčit, jak moc za svým novomanželem stojí, začíná pochybovat, na čí straně je vlastně pravda a nechápe, proč je tou druhou stranou převracena v lež. Trojice hlavních postav je samozřejmě obklopena řadou více či méně důležitých postaviček, z nichž největší prostor získávají Kristýna Fuitová a David Máj v rolích Tereziny sestry a jejího manžela, který se stará o největších odlehčení tíživé atmosféry a zaručuje diváckou pozornost i těch méně náročných diváků.

Hřebejkovi se jako vždy povedlo vytvořit řemeslně velmi zdařilý film, kde na sebe strhává nevětší pozornost dokonalá kamera Martina Štrby. Jistou rukou vybíral i herecké představitele, z nichž je drtivá většina filmovému divákovi neokoukaná. Jedinou hvězdou je zde vlastně Anna Geislerová, povědomá potom bude Kristýna Fuitová, která, ještě jako Nováková, upoutala největší pozornost v jiném Hřebečkově filmu – Pelíškách v roli Jindřišky. Mužskou část hereckého ansámblu většina filmových diváků uvidí (nebo minimálně více zaregistruje) na plátně víceméně poprvé, jelikož se jedná převážně o divadelní herce. U Černého je tento fakt v hereckém projevu celkem znatelný a přestože hraje velmi dobře, ta určitá teatrálnost někdy na plátně bije do očí, což je nejvíce znát v jeho několikaminutovém monologu. Největším problémem je Líbánek je však scénář (potažmo netečnost dramaturga), ve kterém je připraven jeden „wtf“ moment hned na začátku, kdy se před zraky diváků zjeví téměř deus ex machina. Jak jinak si vysvětlit fakt, že náhodně rozbité brýle si v den svatby dojdete nechat opravit pravděpodobně do jediné optiky na maloměstě, kde náhodou pracuje a v bytě nad obchodem žije vaše životní Nemesis, kterou jste desetiletí neviděli, přestože v daném městečku pravděpodobně žijete společně? Přes dobře napsané dialogy, které odsýpají a táhnou film kupředu, je to zkrátka škraloup, který poznamenává celý film. A když už máme zádrhel na začátku, proč ho nemít i na konci. Doslovnost závěrečných flashbacků je zbytečná a o zásah střihače si doslova říká. Abychom ale nekončili příliš negativně, za zmínku stojí samozřejmě fakt, že film byl uveden v soutěžní sekci letošního Mezinárodní filmového festivalu Karlovy Vary, kde získal cenu za nejlepší režii. 

Autor článku: 2mig1