Kino recenze

Pocty v podobě hraného životopisného filmu se dostává většinou jen opravdovým velikánům, v hudbě to pak platí dvojnásob. Dočkaly se legendy jako Jim Morrison (v roce 1991 díky filmu Doors), Ray Charles (Ray, 2004) či Johnny Cash (Walk the Line, 2005). Letos přišla řada na „The Godfather of Soul“ Jamese Browna. Všechny tři výše zmíněné filmy se zařadily mezi opravdovou špičku žánru životopisných filmů a já mohu říci, že Get on Up se tam s velkou pravděpodobností zařadí také, ačkoli se vydává trošku jiným směrem. Možná trochu může napovědět fakt, že za snímkem stojí jako producent Mick Jagger.

Život Jamese Browna byl, jak to tak u slavných muzikantů bývá, plný slávy, peněz a samozřejmě potíží – se ženami, s drogami, s egem, se zákonem. V tomto snímku je zmíněno, či alespoň nastíněno vše, ale tvůrčí záměr evidentně nebyl rozebírat dopodrobna všechny detaily z Brownova osobního života. Poměrně velká část stopáže se sice zabývá jeho dětstvím, ale i zde můžeme pozorovat jasné zaměření na to, co Jamese Browna proslavilo – hudba. Vyprávění (dá-li se to tak nazvat) je nechronologické, začínáme někdy v roce 1988 a v podstatě se jedná o sled flashbacků do období dětství, dospívání, počátků kariéry, úspěchů a světové slávy. Ve všech těchto obdobích sledujeme, co a jak ho v těchto etapách hudebně ovlivňovalo, posléze naopak jak on sám ovlivnil svět hudby. Že to byl muzikantský génius, o tom nemůže být pochyb. 

Zde se dostávám k tomu hlavnímu, proč stojí za to film vidět – fantastické podání těch nejlepších písní, skvělá choreografie, atmosféra koncertů, zvuk a hlavně: Chadwick Boseman. Tenhle mladý talent na sebe upozornil už loni v jiném životopisném snímku 42. Val Kilmer v roli Jima Morrisona byl velmi přesvědčivý, Jamie Foxx skvěle vystihl Raye Charlese, Joaquin Phoenix se do celkem depresivní role Johnnyho Cashe ponořil tak, jak je u něj zvykem – zcela naplno. Nechci říct, že je Boseman strčí do kapsy, to ne, ale ručím za to, že z něj nespustíte oči. Jeho podání je živelné, vtipné, zábavné, přesné.

Naučil se mluvit jako James Brown, taneční pohyby v jeho stylu a ten zpěv? Měl jsem pocit, že to prostě musí být playback se záznamem Brownova zpěvu, leč není. Je to naprosto dech beroucí zážitek, v kině obzvlášť. Navíc přidal i trochu té komediální stránky pro odlehčení. Film totiž dokáže mnohokrát i pobavit vtípkem či scénou. Pokud chcete vidět vítěze Oscara za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli pro rok 2015 – běžte na Get on Up. Je to troufalé tvrzení? Možná, ale dal bych za to ruku do ohně.

Vynikající je i casting ostatních charakterů. Tate Taylor, režisér skvělého sociálního dramatu Černobílý svět, z tohoto filmu znovu obsadil osvědčené herce – za všechny jmenujme Nelsana Ellise v roli Brownova celoživotního přítele a spoluhráče v kapele, Octavii Spencer v roli bordelmamá, která se ujme malého Jamese, nebo Violu Davis v roli matky. Potěší i „krotitel duchů“ Dan Aykroyd v roli Brownova mentora a manažera. Navíc v dramatičtějších okamžicích filmu, když zrovna nehraje v pozadí či v popředí hudba „kmotra soulu“, navozuje atmosféru jako vždy skvělý soundtrack Thomase Newmana.

Abych to shrnul, Get on Up není dokonalý film o Jamesi Brownovi. Flashbacky někdy narušují konzistentnost vyprávění, některé významné události z jeho života jsou upozaděny či se ve filmu jen tak mihnou. Je to však dokonalý film o Jamesi Brownovi jako zpěvákovi, showmanovi a muzikantském géniovi. Pokud máte trochu toho hudebního sluchu a vkusu, mohu tenhle snímek jen a jen doporučit. A pokud máte rádi gospel, soul, funk, jazz, r’n’b, swing, rock a další žánry s tím spojené, věřím, že budete nadšeni jako já. 

8/10

Autor článku: Ondřej „Sdoom“ Štefan