Kino recenze

Pařížský lékař Michel Leproux jednou při sobotní procházce natrefí na raritní LP desku svého oblíbeného jazzového klarinetisty. Desku koupí a celý natěšený s ní zamíří domů. Jediné co chce, je zavřít se v pokoji, nažhavit gramec a vychutnat si „džezík“. Vyhne se své milence Else, která na něj, bůh ví proč, čeká v blízké kavárně. Odbyde manželku Nathalii, která si s ním chce promluvit o něčem důležitém, zbaví se hlučné uklízečky i na chvíli uklidní instalatéra, který kladivem demoluje synův bývalý pokoj. Michel se prostě ničím nehodlá nechat rozhodit. Klídek mu však není souzen.

Milenku posedl záchvat upřímnosti a hodlá se Michelově manželce přiznat s jejich románkem. Manželka naopak svěří Michelovi, že mu byla před třiceti lety nevěrná s jeho nejlepším přítelem Pierrem a tudíž ani otcovství jejich syna není jisté. Do toho se zamotají vlezlí sousedé, kteří si u Michela udělají mejdan, kamarád Pierre si přijde půjčit peníze a korunu všemu nasadí proražením vodního potrubí polský instalatér, který neumí ani slovo polsky, protože je Portugalec. Michel se zkrátka nezastaví a kvůli řešení všemožných problémů se mu vysněná chvilka s deskou čím dál víc vzdaluje.

Francouzská komedie pro mě vždy byla v rámci možností jistou zárukou, když už ne kvality, tak alespoň zábavnosti. Řeknu to rovnou, tento snímek režiséra Patrice Leconte mě tedy moc nepobavil. Jde o adaptaci populární divadelní hry a film sám měl ve Francii údajně milionovou návštěvnost. Nevím. Buď je to nějaký druh specificky francouzského, nepřenosného humoru, nebo jsem to nepochopil.

Divadelní předobraz přisoudil snímku omezené místo děje, tedy jeden byt, v minimálně i přilehlou chodbu. Má jít o komedii situační. Hlavní hrdina stále řeší nějaké problémy, když vyřeší jeden problém, objeví se dva další, takže situací a momentů, které mají vtipný potenciál, je ve filmu dost. Chybí tomu však pointy, gradace, propracované zápletky a vlastně i dobré postavy.

Michel ztvárněný Christianem Clavierem je sázka na jistotu. On je tím důvodem, proč vůbec stojí za to film vidět. Na něm celý film prakticky stojí a po celou dobu snad ani nesleze z plátna. Při hraní nesklouzává do parodie ani figurkaření, nepřehrává a divák s ním opravdu soucítí a drží mu palce, aby mu fakt všichni dali pokoj. Ostatní postavy jsou jen nezáživné figurky. Manželka v podání Carole Bouquet je taková spící panna, která vnitřně trpí a vně jen tak pokuňkává, povzdychává a vrhá mnohovýznamové pohledy.

Milenka zahraná Valérií Bonneton je splašená a zbrklá. Syn s mesiášským komplexem, který je schopný sobě a poté rodičům bez souhlasu nastěhovat do bytu dvacet Filipínců a u toho trousit marxisticky zabarvené hlášky mi přišel spíš na přes držku než k smíchu. Stejně tak vlezlý soused Pavel se svou snahou o stmelování kolektivu. Snad opravdu vtipné jsou dialogy s polsko-portugalským instalatérem, kterých ale není moc. Několik momentů pak bylo spíše jen úsměvných, a to mi přijde na komedii opravdu málo. Ve světle uvedeného pak musím pochválit krátkou stopáž, protože těch cca 70 minut se dalo vydržet.

Je fakt, že pár „kolegů“ se v kině bezuzdně řezalo od začátku do konce. Nejsem tedy schopen posoudit, zda je na vině absence mého smyslu pro humor, nebo absence humoru ve filmu. Také je možné, že vtipnost a záživnost vzrůstá úměrně s divákovým věkem. Přece jen hrdinů filmu je převážně 45 let a víc.

3,5/10

Autor článku: - staka -