Kino recenze

Středoškolačka Laura tráví s tátou prázdniny lezením po horách. Neplánovaně se však vrátí do Prahy, kde se chce zúčastnit konkurzu do parkourové skupiny. Kromě zájmu o samotnou pouliční akrobacii jí motivuje i zamilovanost ke členovi této skupiny Lukymu. Konkurz sice nevyjde úplně podle představ, ale Laura se kolem parkouristů motá dál. Doma jí totiž čeká pouze starostlivá matka, která si zrovna nabalila nového přítele, takže se Laura radši fláká na ulici.

Často také utíká do podivného snového světa, do nějž se dostává skrze bezvědomí, které jí pravidelně způsobuje jízda ve výtahu. Oba světy, ten reálný i ten halucinogenní, se navzájem ovlivňují, až na konec dojde k jejich pomyslnému prolnutí a Laura překoná nejen svůj strach, ale splní si i sen, který jí posune v životě dál.

Český snímek natočený ve slovenské a bulharské koprodukci režíroval Petr Oukropec podle scénáře Egona Tobiáše. Film je určen hlavně dětským divákům a láká především na atraktivní prostředí mladých parkouristů. Bohužel samotných záběrů parkouru zde není zas až tolik, aby bylo možno o, že jde o film o parkouru. Snímek začíná docela zdařile a zajímavě, ale zhruba po dvaceti minutách se kompozice postupně rozpadá a dění na plátně se stává spíše nezajímavou, roztříštěnou koláží na sebe volně navazujících scén.

Většinu děje zabírá spíše Lauřino bloumání po okolí stanice metra Vltavská a její teenagerské milostné peripetie vyplývající z neopětované lásky. Dost času si naneštěstí uzurpují i snové vize, které se odehrávají někde na „doversky“ vypadajícím mořském pobřeží s ikonickým majákem. Tyto sny celou svou stylizací, podivnými směšnými kostýmy a zpomalenými záběry působí neskutečně trapně a umělecky bezradně. Nedávno jsem v televizi viděl kus českého filmu z roku 1981 Kopretiny pro zámeckou paní, a tam byly úplně stejně šílené zpomalené sny.

Moc nelze fandit ani hlavní hrdince, která není moc sympatická, neboť se svým okolím nekomunikuje, ani není vlastně jasné, co vůbec chce. Nepomáhá tomu ani to, že má po celý film jeden výraz tváře. Tvůrčí bezradnost občas prosvětlí nějaký povedený moment spočívající buď v humoru nebo o oněch zmíněných parkourových záběrů, ale celkově je toho jak šafránu.

Po herecké stránce je film rozdělen do dvou kategorií. Parkouriské, včetně hlavní hrdinky v podání Barbory Štikarové, jsou ztvárněni neherci, kteří jsou sice fyzicky disponovaní, pohybově talentovaní a typově přesní, bohužel neumějí hrát, neumějí se tvářit a neumějí ani mluvit, aby to nepůsobilo amatérky, toporně a vrcholně nepřirozeně.

Jak pěst na oko pak působí scény, které mají s profesionálními herci typu Kláry Melíškové, Jana Vondráčka nebo mladého Jáchyma Novotného. Například Adam Mišík v malé roli je stokrát zajímavější a herecky přesvědčivější než celá parkourová skupina dohromady.

Ubrat snů, přidat parkouru a mohl to být klidně pro určitou skupinu mladých kultovní film. Takhle nevím, jestli má šanci někoho oslovit.

4/10

Autor článku: -staka-